Semínka okrasných květin aneb květiny na záhon i do vázy našich babiček
Babičkám většinou na zahradě nerostly pouze rybízové keříky a zelenina, ale i různé květiny. Astry, jiřinky, cínie, kopretiny… A my si na ty krásné barevné květinky můžeme společně zavzpomínat.
Astry
Květina původem z Číny, Mongolska a Korejského poloostrova zdobí již tradičně středoevropské zahrádky v mnoha barevných podobách, tvarech i výškách. Astry s největší pravděpodobností dovezl do Evropy botanik Pierre d’Incarville. Tehdy ještě astry připomínaly kopretiny: měly žlutý střed, okolo kterého se vinuly podlouhlé okvětní lístky. Astry bohatě a dlouho kvetou, krásně vypadají také řezané ve váze.
Trvalku je dobré v březnu a dubnu předpěstovat a na záhon rostlinky vysazovat až po zmrzlých. Uvádí se, že v teplejších oblastech je také možné semínka sázet přímo na záhon, a to ke konci dubna. Rostliny potřebují dostatek slunce i zálivky, aby nasadily bohaté květy. Na konci sezóny rostliny zastřihneme, na zimu je můžeme zahrnout chvojím. Na jaře rostliny očistíme a půdu okolo nich prokypříme.
Hvozdík
Rostlinu s drobnými květy známe z českých mezí a prosluněných luk a říkáme jí „slzičky panenky Marie“. Hvozdík, původem z Evropy a Asie, se dostal až na zahrádky našich babiček, kde ho pěstovaly na tolik oblíbené skalce. Původní druhy z přírody tvoří bílé a růžové květy.
Ať už se rozhodnete hvozdík pěstovat na retro skalce, nebo jako součást přírodní zahrady, nebude od vás vyžadovat příliš mnoho péče. Potřebuje vápenitou půdu, vlhkou zimu v jílovité půdě nesnese. Proto je dobré mu dopřát drenáž.
Jiřinky
Rostlinka původem z tropické Ameriky, Mexika a Kolumbie zlidověla na českých zahradách již před více než 100 lety. Do Evropy se však dostala o mnoho dříve, na konci 18. století. Hlíznatá trvalka se dá pěstovat díky hlízám nebo semenům. Krásu květů rozličných podob i barev si můžete užívat od léta do podzimu. Že se jedná o velmi oblíbenou květinu nejen v Čechách, dokazují tisíce odrůd.
Podobně jako většina rostlin i jiřinky jsou citlivé na mráz. Proto je potřeba rostlinu předpěstovat v únoru až dubnu ze semínek v teplotě okolo 18 °C a vzrostlé sazenice sázet na záhon až ke konci května. Aby měly rostliny dostatek prostoru, je potřeba jim dopřát asi 30 cm rozestup. Dobře se jim bude dařit v písčité půdě na slunném stanovišti. Pamatujte na dostatek vláhy, který dodá rostlině povel tvořit krásné barevné květy. Jakmile přijdou podzimní mrazy, je třeba rostlinu zastřihnout, její hlízy uložit do chladu a sucha – tímto způsobem je uchovat do další sezóny.
Ostálky (cínie)
Ostálky možná znáte pod jiným názvem. Těmto letničkám různých druhů s květy mnoha barev i tvarů se říká také cínie a pochází z oblasti Spojených států, Mexika a Střední a Jižní Ameriky.
Z místa jejich domova vyplývá, že ke svému růstu do krásy potřebují propustnou výživnou půdu a hodně slunce. Proto je v domácích podmínkách ze semínek na konci zimy předpěstujte a na záhon je vysaďte až po zmrzlých. Možné je také semínka vysít ke konci dubna rovnou do záhonu. Chcete-li, aby vám květy dělaly radost na záhoně či ve váze na podzim, vysejte je na záhon až v průběhu června.
Ostálkám se brzy naučíte rozumět. Mají-li málo vláhy, řeknou vám to tak, že začnou uvadat. Nezapomínejte je tedy hlavně v průběhu léta pravidelně zavlažovat.
Třapatky a třapatkovky
Jsou to taková malá i velká sluníčka! Jak už jména napovídají, svou vizáží jsou tyto rostliny trochu střapaté. Naše zahrady si prohlížejí z vysokého stonku. Třapatky (Rudbeckia) a třapatkovky (Echinacea) dříve patřily do stejného rodu. Dnes jsou již rody rozděleny, ale ze zvyku se stále užívá označení třapatky pro rostliny z obou skupin. Květiny mají původ v suchých prériích Severní Ameriky, kde je indiáni využívali jako léčivky. Naše babičky se k nim obracely, když je soužil nějaký neduh – i proto si tyto květiny vždy našly místo na jejich zahrádce.
Rostlinky si můžeme předpěstovat v březnu a po květnových zmrzlících je vysadíme na záhon. Třapatky i třapatkovky milují slunečné lázně, stín jim příliš nesvědčí. Vybírejme pro ně spíše propustné půdy, abychom jim připomenuly jejich vzdálenou prérijní domovinu. Jejich květy nás pak budou těšit jak na záhonech, tak ve vázách.
Orlíčky
Orlíčky mají velmi zdobné květy, které stojí za to si prohlédnout opravdu ze všech stran. Pak žasneme nad tvary těchto kvítků! Latinský název orlíčku zní Aquilegia a má dva výklady. První odvozuje tento název od slova aquila, tedy orel. Odtud i jméno rostliny – orlíček. Květy prý připomínají ostré drápy tohoto dravce. Avšak druhý výklad vidí původ slova jinde, a sice ve slově aquilegus, což znamená „vodu zachycující“. Toto vysvětlení je jazykově přesnější. Pravdou je, že květy opravdu vypadají jako spojené nádoby na vodu. Orlíček je rod rostlin vyskytujích se v mírném pásmu severní polokoule, v naší kotlině přirozeně roste pouze orlíček obecný.
Tahle květinka je na pěstování naprosto nenáročná. Za málo práce budeme mít na zahradě co obdivovat. Stačí jí spíše polostinné stanoviště a klasická zahradní zemina, tedy hlinitopísčitá. Orlíčku svědčí mírné vlhko, na suchu se mu příliš nedaří. Vysévejme semínka přímo na místě, kde bychom se s rostlinami rádi potkávali – orlíček nemá příliš v lásce přesazování. Jeho ornamentální kvítky můžeme jak obdivovat ve vázách, tak je můžeme i usušit a těšit se jimi po celý rok.
Slunečnice
„Tak jako slunečnice každým dnem, otáčí se za sluncem…“ Opravdu to tak je? Kdo někdy viděl pole s těmito vysokými kráskami, byl možná na rozpacích. Plně rozkvetlé květy se totiž za sluncem neotáčí, dělají tak jenom listy a poupata mladé rostliny. Chytají tímto způsobem co nejvíce slunečních paprsků pro svou fotosyntézu. Když už rozkvetou do plné krásy, zůstanou hledět hrdě vztyčené směrem na východ. Možná na nás slunečnice působí trochu nabubřele, když na vše shlížejí ze své výšky... Už naše babičky měly rády tyhle vysoké květinky. Nejenže jsou ozdobou zahrádky, navíc jejich semena milují ptáčci, nikdy se u nich nezapomenou zastavit. Slunečnice pochází ze Severní Ameriky, dnes se můžeme kochat desítkami zajímavých variací.
Tyhle krásky na dlouhých stoncích vyséváme v dubnu buď ven do země, nebo je můžeme předpěstovat. Vyžadují opravdu mnoho slunce a propustnou půdu, v létě musíme dbát na bohatou zálivku. Slunečnice mají v suchých dnech velkou žízeň, pokud jim nedáme dostatečně napít, začnou svěšovat své hlavy. Vybírejme pro ně místo, kde příliš nefouká, aby se jim nezlomily jejich vysoké nohy.
Kopretiny
Víte, že slovo kopretina byl český lingvistický novotvar? Vymyslel jej Jan Svatopluk Presl, významný český botanik a obrozenec 19. století. Kopretiny dříve rostly snad na všech loukách – a velmi hojně. Naše babičky je velice rády trhaly do objemných kytic, které jim pak ve váze zdobily domov. U nás mají svou domovinu tyto tři kopretiny: irkutská, bílá a panonská. Další druhy přirozeně rostou v celé Evropě, v severní Africe i v některých částech Asie. Dnes existuje mnoho zahradních kultivarů.
Kopretiny jsou nenáročné květinky, které předpěstováváme během února a března. Spokojené budou i se sušší, avšak propustnou půdou. Mají rády slunce, ale daří se jim i v polostínu. Pokud si chceme rostlinku namnožit, činíme tak ze semen nebo dělením na jaře.
