O zachování původních odrůd ovocných stromů s profi školkařem
Ty nádherné, barevné a chuťově překvapující staré a původní odrůdy ovocných stromů jsou dnes spíše výsadou zkrášlující krajinu v podobě zapomenutých sadů a náhodných jabloní nebo hrušní kolem cest. V Herbáři jsem vás do jednoho takového sadu zavedla a možná že někde kolem vaší chalupy se vzácná ovocná dřevina projevuje každý podzim úrodou strašně dobrých jablek, na jejichž jméno si už nikdo nepamatuje.
Rozmanitost, stálost a historie tvoří díky původním odrůdám neopomenutelnou část našeho krajinářského i zemědělského dědictví. Staré a téměř zapomenuté původní odrůdy však naštěstí (a k mému milému překvapení) začínají znovu nacházet své trvalé místo u mnoha nadšených profi školkařů.
A protože mně staré odrůdy moc chutnají, rozhodla jsem se prozkoumat význam, historii a péči o původní pomologické odrůdy o něco podrobněji. Vznikne tak, doufám, takový malý seriál o dalších pokladech naší české ovocnářské tradice.
Na pomoc jsem si přizvala Radima Peška, zakladatele platformy Staré odrůdy a jednoho z nejzapálenějších šiřitelů a pěstitelů původních odrůd na našem území. A tak se tedy ptám, pěkně popořadě.
Kateřina: Jaký je podle vás největší současný přínos původních odrůd pro člověka i naši krajinu?
Radim Pešek: Určitě je to rozmanitost. Jak v barvách, chutích, tvarech, vlastnostech, tak i ve využití ovoce. Jsou často i zdrojem pro další šlechtění nových odrůd z hlediska odolnosti k některým chorobám či škůdcům nebo mrazu. Patří do našeho kulturního dědictví, historie některých starých odrůd sahá stovky i tisíce let do minulosti.
Přínos se netýká pouze využití pro člověka. Tradičním způsobem pěstované ovocné stromy vždy poskytovaly kus domova a potravy i různým živočichům a rostlinám. Hlavně díky tomu, že dorůstaly do velkých a dlouhověkých stromů, protože se roubovaly na podnože vypěstované ze semen. Díky tomu se pak dožijí kolem 80–150 let dle druhu a podmínek. Dobře kotví v půdě, poradí si s horšími podmínkami, suchem, mrazy, menší péčí člověka. Zkrátka úplný opak dnešního intenzivního ovocnářství. Tyto ovocné stromy v sadech, alejích i jako solitéry v krajině tvořily postupný a oku lahodící přechod z obydlené části do volné krajiny. Jenže to dnes už rapidně mizí.
Jak jste s pěstováním začínal vy? Odkud se bere vaše láska k původním odrůdám?
Asi to začalo už v dětství mým zájmem o zvířata a celkově přírodu. Někdy kolem roku 1994 mě nejdříve nadchly staré a krajové odrůdy obilí, zelenin a jiných polních plodin. Ty jsem ve spolupráci s organizací Gengel zkoušel pěstovat a množit. Pak jsem si chtěl vysadit odrůdu jabloně Jadernička moravská, mou oblíbenou z dětství. Jenže se vůbec nedala v zahradnictvích koupit. Tak jsem si jaderničku, stejně jako mišpuli, musel rozmnožit sám.
“Tradičním způsobem pěstované ovocné stromy vždy poskytovaly kus domova a potravy i různým živočichům a rostlinám.”
Nejsem profesně vystudovaný zahradník, a tak jsem se musel všechno naučit od začátku. Věnoval jsem se okrasným a především ovocným dřevinám, které mne zaujaly ze všeho nejvíce. Začínal jsem v roce 1998 s 0,1 hektaru, motykou, rýčem a roubovacím nožem po dědovi. Dnes se plochy mých školek rozrostly na asi 4 hektary a samozřejmě už to děláme ve více lidech, s malotraktorem a vyorávacím pluhem. Od počátku se ale v mých školkách hospodaří bez chemie, takže motyky a pilné ruce jsou stále potřeba.
Funguje mezi pěstiteli a šiřiteli starých ovocných odrůd nějaká kooperace?
Pokud to vezmu jako školkař, což je moje hlavní činnost, tak spolupráce školkařů, kteří se zabývají starými ovocnými odrůdami, funguje výborně. Často si vzájemně pomáháme s prodejem stromků, dodáváním roubů, zakázek a podobně. Na staré odrůdy se kromě mé školky zaměřuje například na Vysočině i kolega Stanislav Boček, výborný pomolog a specialista na vysokokmeny jabloní a hrušní, na Táborsku Zdeněk Buzek, ale najde se i několik jiných školek, které se aspoň částečně věnují starým odrůdám. Postupně se tak tyto druhy hlavně díky nadšencům ze spolků, obcí, škol, ale i zahrádkářů dostávají zpět do širšího povědomí.
A co vás na vaší práci nejvíce baví?
Život podle ročních období, možnost podílet se na vzniku nového života, být u navracení starých a krajových odrůd zpět k jejich pěstitelům. Celé to do sebe zapadá – dělám to, co mě baví, a je to pro mě smysluplné, s fajn lidmi z řad spolupracovníků i zákazníků. Zkrátka můj koníček je zároveň i mou prací.