Vše, co jste chtěli vědět o půdě na zahradě, ale báli jste se zeptat

Často se uvádí, že existují různé typy půdy: písčitá, jílovitá a hlinitá. Ale co je vlastně půda zač? Z čeho se skládá a jak ji obstarávat, aby nám vydala bohatou úrodu zeleniny či krásné květy rostlin?

Jako malé děti jsme pozorovali svět okolo sebe jinak než nyní. Rozvalené kusy zeminy, přes které se dral malý brouk, působily jako velehory a jejich barva vzdáleně připomínala čokoládu. Něco, co nás lákalo. A tak jsme se vůbec nezdráhali hlínu ochutnat. No, mámě se to nelíbilo… A nám vlastně také ne. Jak jsme to ale předtím mohli vědět? Museli jsme to vyzkoušet. Půda je dnes stejně fascinující jako tehdy. Jen se na ni musíme znovu podívat, znovu ji okusit. Samozřejmě jen očima a po hmatu. Pokud to uděláme a svou půdu dobře poznáme, stane se naším přítelem – spoluzahradníkem. 

Půda

Všechna půda na celém světě se skládá z místního horninového podloží, organické složky (tedy rozložených rostlin a různých živočichů), vody a vzduchu. Horninové podloží rozmělněné do menších i větších kusů představuje spolu se sedimenty složku, kterou nemůžeme ovlivnit. Je to mrtvý materiál, ze kterého by samo nic moc nevyrostlo. Teprve biomasa, voda a vzduch půdu zúrodňují. 

Organická složka půdy je velmi důležitá. Odumřelými zbytky rostlin se totiž živí půdní živočichové, kteří je prostřednictvím svého trávicího systému rozkládají na základní chemické prvky. A tyto chemické prvky jsou to, co potřebují ke svému růstu rostliny, které v půdě chceme pěstovat. 

Živočichové naší planety jsou velmi rozdílní, jedno  však mají společné: ke svému životu potřebují vodu a vzduch. Bez kyslíku by materiál určený k rozkladu hnil. Zdravá půda specificky voní. Vzduch vyplňuje volné prostory půdy a my ho tam můžeme svou zahradnickou činností, obděláváním půdy, přidat: okopáváním, rytím i kypřením. Humus (rozložený materiál) do sebe zase nasaje vodu. Z půdy s nízkým obsahem humusu voda jen steče – déšť i naše zalévání je pak marné. 

Příroda nezná odpad, je zvyklá vše zpracovat. Rostliny odumřou a poskytnou potravu pro půdní živočichy. Ti rostliny sežerou a rozloží na základní chemické prvky, rozložená hmota zároveň zadrží vodu. Drobní živočichové svým pohybem v půdě masu prokypřují, provzdušňují. Díky této geniální spolupráci může být půda úrodná. Kruh se uzavírá, když vše spolupracuje tak, jak má.

Na to je dobré si vzpomenout, když začneme ve strachu o svou úrodu v hobbymarketu pokukovat po pesticidech proti všemožným škůdcům či herbicidech, které odstraní nechtěný plevel. Žádný jed na škůdce nehubí pouze škůdce, napadá všechny podobné živočichy. A i ti škůdci mají svůj smysl. Používáme-li v zahrádce pesticidy, hubíme spolu s takzvanými škůdci úrody také naše malé pracanty, kteří nám půdu zúrodňují. Ani umělá hnojiva nejsou spása seslaná chemickými laboratořemi. Představují jednorázovou injekci rostlinám, které potřebné prvky absorbují a vytvoří z nich hmotu svých těl. Když je potřeba, tak i nám lékaři podají infuzi, aby náš organismus dostal, co mu právě chybí. Dlouhodobě bychom se však nemohli vzdát rozmanitého jídla, které nám dodává živiny. Do půdy je tedy potřeba pravidelně přidávat organickou hmotu – hlavně ve formě hnoje a kompostu, okrajově zeleným hnojením a mulčem.

Střídání plodin

Rostliny by se měly na záhoncích střídat, protože každá z nich má různé nároky. Zjednodušeně řečeno jedna rostlina pěstovaná opakovaně na jednom místě půdu zbavuje pořád stejných prvků a zároveň láká tytéž škůdce a nemoci. Pokud plodiny stejné čeledi na záhoně střídáme, snižujeme výskyt nemocí i napadení škůdci.

Zároveň je dobré myslet na hnojivo čerstvě vpravené do půdy. Některé rostliny potřebují hnojiva hodně (hlavně plodová zelenina), jiné méně. První rok po vpravení hnojiva do půdy na toto místo sázíme plodovou zeleninu, brambory a košťáloviny. Druhý rok na stejné místo vysejeme kořenovou zeleninu a saláty. A třetí rok pokračujeme luskovinami a cibulovou zeleninou. Pokud chceme pěstovat všechny typy zeleniny, vyplatí se nám z logiky věci využívat tři záhony nebo jeden záhon rozdělit na tři části. 

Mezi zeleninou také existují přátelské a nevraživé vztahy. Že jste si představili mrkev, která se vzteky sebrala ze země a šla nabančit salátu, který ji hrubě urazil? Samozřejmě jde o konkurenci, či naopak příznivé prostředí, které si rostliny navzájem vytvářejí. 

Kompost

Zbytky zeleniny a ovoce z kuchyně a odumřelé části rostlin hravě zpracujeme do výživného hnojiva. V kompostu se rozloží hlavně rostlinné zbytky, které by jinak skončily na skládce nebo ve spalovně odpadu. Jenže my víme, že je to právě organická hmota (humus), co udržuje naši půdu plodnou a živou. Vytvořit kompost nám umožní domácí či venkovní kompostér a zahradní kompost. Zbytky zeleniny a ovoce ponechané napospas začnou brzy plesnivět či hnít, samy o sobě se do humusu nepřetvoří. Proto si musíme vzít na pomoc živé pracanty, kteří se do nich ochotně pustí. V domácím kompostéru zbytky rozkládají žížaly nebo speciální bakterie. Dobře vedený domácí kompostér nijak nezapáchá a brzy z něj můžeme odebírat hnojivo pro pokojové i balkonové rostliny. 

Ať už si pro kompostování vyberete dřevěnou ohradu či plastový kompostér, drobní půdní živočichové si k němu brzy najdou cestu. Přidávejte do něj suché zbytky, které v sobě mají více uhlíku, i ty čerstvé, vlhké, které obsahují více dusíku. Příkladem je třeba čerstvě nasekaná tráva, která přidá do kompostu složku mokrou, tedy dusíkatou. Pokud necháme trávu vyschnout a stane se z ní seno, bude z ní složka suchá, tedy uhlíkatá. Čím sušší a tmavší materiál je, tím více v sobě obsahuje uhlíku. Snažíme se, aby byl kompost rozmanitý. Pokud je příliš vlhký, tedy teče z něj tekutina, přidáme suchou součást. 

V dobře zavedeném kompostu můžeme v malém množství kompostovat také uvařené zbytky z kuchyně i drobné kůstky. Kompost spolkne a bezezbytku rozloží také skořápky od vajec, kávovou sedlinu, čaj, kartonový papír a dřevěný popel. Do kompostu se nebojme vhodit ani slupky z exotického ovoce. Dnes se již ví, že kompost hravě rozloží i zbytky postřiků. Zároveň se do kompostu hodí zapracovat chlévskou mrvu i slepičince, které ho úžasně obohatí o dusík. Spolu s nimi do kompostu přidáme také uhlíkatou složku, aby se poměr vyvážil. Před použitím na zahradě je potřeba chlévskou mrvu i slepičince nechat zkompostovat, nikdy je nepoužíváme čerstvé. Naopak do kompostu nikdy nepřidáváme exkrementy psí a kočičí, pro ty si můžeme pořídit speciální malé kompostéry. 

Když začne na jaře na kompost svítit slunce a my vezmeme vidle a kompost provzdušníme a překopeme, všichni živí tvorové v něm začnou jásat a kypět životem. Nastartujeme tím v kompostu život a rozklad hmoty, tím se kompost začne ohřívat a dojde i k jeho hygienizaci. Vysoká teplota uvnitř zahubí bakterie a zárodky chorob. Po několika týdnech můžeme odebírat hotový kompost a hnojit jím záhony. 

Hnojniště

Zatímco kompost je z velké části prostorem pro zpracování rostlinných zbytků a procesy v něm potřebují k řádnému průběhu přítomnost vzduchu, na hnojništi můžeme nechat rozložit zvířecí trus zcela bez kypření. Většinou se jedná hlavně o chlévskou mrvu a větší množství slepičinců, můžeme sem však odhodit i větší kost. Na rozdíl od kompostu hnojniště nijak neobhospodařujeme, tedy nepřekopáváme. Necháváme ho volně být, či ho dokonce udupáváme. Zpracovanou hmotu odebereme zespodu rýčem či motykou, dobře ji rozmělníme a rozmícháme s půdou.

Zelené hnojení

Na podzim můžeme využít slabší sluneční paprsky a vysít na naše záhonky rostliny, kterým říkáme zelené hnojivo. Jedná se hlavně o bobovité, které mají silné a hluboké kořeny, v jejichž blízkosti žijí kolonie bakterií, které jsou schopny vázat z půdy dusík - ten se pak ukládá v tělech těchto rostlin a při jejich rozkladu se uvolňuje zpět do půdy, kde je pak využitelný i pro jiné druhy. Tyto rostliny mají krátkou vegetační dobu, v podzimním slunci hravě vyrostou a absorbují jeho energii. Když celé rostliny následně zaryjeme do země, uchováme v ní živiny a humus z jejich listů, stvolů i kořenů. Nejčastěji k tomu využíváme jetel, lupinu, bob koňský, ale i hořčici, řepku, pohanku nebo třeba svazenku vratičolistou.

Kypření

Namísto hlubokého rytí, kterým půdu rozrušujeme, a tak ohrožujeme život v ní, spíše půdu kypříme. Můžeme k tomu použít vidle, které zapichujeme do půdy a pohybujeme jimi tak, aby se půda narušila a dostal se do ní vzduch. Abychom mohli sázet rostliny, potřebujeme půdu prokypřit, rozmělnit a uhrabat pouze na povrchu.